o skle a cestě
Moje cesta ke sklu vedla přes historické fotografické techniky až k touze dostat fotografii do skleněné podoby. Tak jsem přišel ke sklu...
Historie začíná prvními zkouškami u pece v chemické laboratoři, kde jsem pracoval. Ještě nic moc netuším o vlastnostech skla, a tak první pokusy končí v koši. Jak jinak taky...
Po odchodu z laboratoře si z druhé ruky pořizuji starší komorovou pec. Nepříliš vhodnou pro svou velkou hmotnost a tepelnou setrvačnost. A tak si po pár letech pořizuji programovatelnou pec přímo určenou pro práci se sklem.
Pro tvorbu jsem si vybral skla americké firmy Bullseye.
Jako neprofesionální fotograf, který pracuje i s netradičními fotografickými technikami, a zároveň i bývalý chemik, mám k experimentům blízko. Sklo je úžasný materiál pro tyto experimenty i tvorbu.
Každé dílo prochází pecí. Často i vícekrát, dvakrát, třikrát a třeba i pětkrát, když je to nutné. Zahřáté na teplotu kolem 800 stupňů Celsia. Tam se taví, formuje a spojuje v obraz. Výsledek se sice dá předvídat, ale nikdy stoprocentně. Proto je otevírání pece a první setkání s hotovým obrazem pro mne tak vzrušující...
Skleněné obrazy jsou pak použity jako podklad pro hodiny, drobné obrázky jako šperky. Dalším cílem je konečně i propojení s fotografií...